Skutečná výpověď svědkyně hurikánu
Když se narodíte v Miami, můžete získat zkušenosti s hurikánem velmi brzy. Moje začala již v děloze – moje matka zažila v těhotenství hurikán Cleo (1964). Ještě dva týdny před porodem zasáhl oblast Everglades další hurikán Isbell (1964). Když se blížily moje první narozeniny, matka splašeně tlačila kočárek po ulici do úkrytu mého kmotra, jelikož se blížil k Miami hurikán Betsy (1965).
Teď čekáme na hurikán Matthew v hotelu Homewood Suites asi 100 mil (160 km) severně od Miami. Neustále posloucháme 24 hodinové zpravodajství. Pro mnoho obyvatel Floridy je tato situace úplně nová, vzhledem k nedostatku velkých bouří v posledním desetiletí a zároveň zvýšenému množství nově příchozích. Nikdo však nechce nic podcenit, aby se neopakovala situace z 24. srpna roku 1992, kdy Floridu zaskočil hurikán Andrew. Že tehdy skončí tato bouře na Floridě, byla sázka do loterie. Nepříjemné zvuky však prozradily, že předpověď směru pohybu hurikánu se nepotvrdila. Byli jsme v tu dobu s přítelem (dnes již manželem) v motelu ve Florida City. Elektrické transformátory na ulici začaly explodovat modrým a zeleným světlem, které řezalo noc. Vyšli jsme ven. Všude se rozléhal zvuk roztříštěného skla a kovu, který vydával skřípavý zvuk a škrábal silnice i chodníky. Vrátili jsme se do domu a další hodinu čekali. Najednou se kus střechy zvedl a odlétl pryč, hluboce jsme se nadechli, vzali jsme se s přítelem za ruce a běželi do vedlejší místnosti. Skupinka z nás se choulila ve vedlejším pokoji. Svítili jsme si baterkami a svíčkami. Snažili jsme se povídat, ale spíše jsme jen naslouchali zvukům hurikánu. Když i strop této místnosti začal profukovat, přesunuli jsme se do další. V 5 hodin ráno začaly zvuky zesilovat, blížilo se oko hurikánu. Rozhodli jsme se pro přesun na severní stranu budovy, tento nápad nám pravděpodobně zachránil život. Vítr kolem nás uháněl rychlostí 165 mil za hodinu (265 km/h) a i když jsme byli schovaní, jeho intenzitu jsme mohli cítit. V jedné místnosti strop začal praskat, hrozil jeho kolaps, kdy nakonec svou tíhou zapečetil dveře, které již nešly otevřít. Byli jsme v pasti. Devět z nás zůstalo v přeplněné koupelně. Ale to nebylo stále vše, v místnosti cosi explodovalo a začala se vylévat voda do místnosti. Jeden muž si vlezl pod umyvadlo a snažil se závadu opravit, několik lidí stálo ve vaně. Lidé začali panikařit, všichni se tísnili a v nejvyšším strachu jsme se začali modlit. Omítka praskala, místnost se třásla, ale dveře povolit stále nešly. Zvuky však byly stále děsivější a poté jako zázrakem se v nejhorší chvíli dveře otevřely. Uháněli jsme do místnosti 240, kde byl manažer hotelu s dalšími hosty. Strop se zde zdál bezpečný. V tu dobu už bouře postupně ustupovala. Otevřeli jsme dveře, vyhlédli ven a pomalu vycházelo slunce. Všude okolo jsme viděli suť a trosky okolních domů, ale i samotného hotelu. Našli jsme německého turistu uvězněného v pokoji bez střechy pod matrací. I hned po skončení této hrůzu se někteří dali do rabování blízké benzínky. My jsme se chtěli vrátit do našeho pokoje, avšak z něj zbyly jen kusy, kufry byly pryč. Až 90 % města bylo zničeno, osamocení psi se proháněli ulicemi, avšak ani místní se nedokázali orientovat – lidé se ztráceli ve vlastních čtvrtích. Všechny vztyčné body zmizeli z tváře města. I sousední Homestead byl poničen. Všude byl chaos, zbytky svých domů si místní střežili brokovnicí. Všichni čekali na příjezd Národní gardy, vojáků a pojišťováků.
Obr.: Florida City v okresku Miami
Zdroj: wikimedia.com
Můj nejděsivější den byl u konce. V kapse jsem si schovala jednu památku – klíč k našemu pokoji v motelu Comfort Inn č. 216.
Obr.: Trosky Florida City po hurikánu Andrew (25. srpna 1992)
Zdroj: © Associated Press
Autor: SG