R

studuje klimatické prvky na vymezeném území

nejvyšší oblačnost u nás je v zimě a souvisí s cyklonální  činností. Minimum připadá na podzim nebo léto. V tropických oblastech se maximum vyskytuje v létě a minimum v zimě. V monzunových oblastech je maximum v období letního monzunu a minimum v období zimního monzunu. V subtropech je maximum oblačnosti vázané na cyklonální činnost a minimum připadá na léto.

• Rovníkový typ: je charakteristický dvěma obdobími dešťů, vyskytujících se během rovnodennosti

• Tropický typ: dvě rovníkové maxima se přibližují s rostoucí zeměpisnou šířkou až k jejich splynutí, které se váže na letní období a trvá přibližně 4 měsíce

• Typ tropických monzunů: je podobný jako tropický typ, jen je výraznější. Období dešťů a sucha jsou ostře ohraničena.

• Typ subtropický, středomořský: minimum srážek připadá na léto, a maximum na podzim a zimu

• Pevninský typ mírných šířek: maximum srážek připadá na léto a minimum na zimu. Vyskytuje se v centrálních částech kontinentů

• Mořský typ mírných šířek: maximum srážek se může vyskytnout v zimě, nebo je charakteristické rovnoměrné rozložení srážek během celého roku. Vyskytuje se v západních oblastech kontinentů

• Monzunový typ mírných šířek: maximum srážek je v létě, minimum v zimě. Tento typ je podobný pevninskému typu mírných šířek, amplituda ročního chodu srážek je vyšší. Tento typ je typický pro východní Asii.

• Polární typ: maximum srážek připadá na období nejvyšší vlhkosti, což je v létě. Minimum na zimu. V oblastech oceánů se může maximum přesouvat na zimu.

teploty vzduchu: je charakterizován jako průběh teploty vzduchu během roku. Křivky ročního chodu jsou sestavené pomocí průměrných teplot jednotlivých měsíců a vyznačují se jedním maximem a jedním minimem. Rozdíl mezi průměrnou teplotou nejteplejšího a nejchladnějšího měsíce, tedy roční amplituda roste se zeměpisnou šířkou, je menší nad oceány než nad pevninami, závisí na všeobecné cirkulaci atmosféry. Ve volné atmosféře roční amplituda vzduchu s výškou klesá, roční chod teploty však pozorujeme i v horní troposféře a dolní stratosféře. V planetárním měřítku rozlišujeme několik typů ročního chodu teploty vzduchu:

• Rovníkový typ: je charakteristický malou amplitudou, v průměru 5 °C, někdy i méně než 1 °C, s dvěma nevýraznými maximy při letním a zimním slunovratu.

• Tropický typ: má větší amplitudu než rovníkový typ. Nad kontinenty 10 až 15 °C, nad oceány méně než 5 °C.

• Typ mírného pásu: má jedno maximum a jedno minimum po letním a zimním slunovratu. Nad pevninami se maxima a minima teplot vyskytují na severní polokouli v červenci a v lednu, nad oceány a v horských oblastech pevnin v srpnu a v únoru. Je to zapříčiněno pomalejším prohříváním a ochlazováním oceánů a postupného prohřívání a ochlazování atmosféry do výšky. Roční amplitudy jsou nad oceány a v pobřežních oblastech pevnin od 10 do 15 °C, směrem do vnitrozemí se výrazně zvyšují a dosahují až 60 °C.

• Polární typ: má jedno minimum na konci polární noci. Maximum připadá na vrchol polárního léta. Roční amplitudy teploty jsou velmi vysoké, nad kontinenty 30 až 40 °C, nad oceány 20 až 25 °C.

V ročním chodu teploty se mohou vyskytovat pravidelné odchylky od celkového rázu počasí, které jsou podmíněné zvýšeným výskytem určitých povětrnostních situací. Tyto odchylky se nazývají singularity. Patří mezi ně oteplení začátkem února s následujícím ochlazením, ochlazení v půlce března, ochlazení koncem první květnové dekády, ochlazení kolem 8. června, vyvrcholení léta v půlce července, oteplení koncem září, oteplení koncem listopadu, oteplení v polovině třetí prosincové dekády

vzniká zkapalněním vodní páry ve vrstvě vzduchu, která přiléhá k vychladnutému povrchu. Vytváří se v teplém ročním období při slabém větru a za jasných nocí. Tvoří ji drobné kapky vody.

Rozložení teploty vzduchu v planetárním měřítku je ovlivněné regionálními rozdíly v energetické bilanci systému aktivní povrch – atmosféra, velkoprostorovým prouděním v atmosféře a mořskými proudy. Pro teploty na Zemí platí:

• Teplota vzduchu klesá od rovníku k pólům, pokles je výraznější na té polokouli, kde je právě zimní období

• Nejnižší teploty, takzvané póly zimy, se na severní polokouli vyskytují v Jutské oblasti a v Grónsku, kde klesají teploty až na -70 °C. Na jižní polokouli je to v Antarktidě, až -80 °C. Absolutní minimum bylo naměřené na stanici Vostok 21. 7. 1983 a to -89 °C. Na této stanici je i nejnižší průměrná roční teplota vzduchu a to -55,6 °C

• Nejvyšší teploty se v letním období vyskytují na severní polokouli na Sahaře, v oblasti Perského zálivu a ve středním povodí Indu, na jihu USA a v Mexiku. Na jižní polokouli jsou v létě nejvyšší teploty v centru Austrálie a v jižní Americe v severní části pouště Atakami.  Absolutní maximum 57,8 °C bylo naměřené v San Luis (Mexiko) a v El Azizia (Libye).

• V zimním období jsou ve stejné zeměpisné šířce oceány teplejší než kontinenty. Příčinou je nerovnoměrné ohřívání vody a pevniny.

• Teplé mořské proudy podmiňují kladné odchylky teploty v porovnání se sousedními oblastmi stejných zeměpisných šířek. Vliv studených proudů je opačný.

• Vlivy atmosférické cirkulace se výrazně projevují v lednu nad Asií a severní Amerikou. Nad západní části proniká relativně teplejší vzduch z oceánů, nad východními částmi jsou v zimní sezóně tlakové výše, v kterých se suchá atmosféra ochlazuje dlouhovlnným vyzařováním. Proto se tam vyskytují oba póly zimy na severní polokouli: severovýchodní Sibiř a centrální Grónsko. Z podobných příčin je pól zimy jižní polokoule nad Antarktidou.  

rozptyl záření je výsledkem odchylování paprsků od původního směru, neboť se lámou a odrážejí na molekulách vzduchu. Nejintenzivněji podléhají rozptylu fialové paprsky a nejméně červené paprsky. Proto západ Slunce má červenou barvu. Když by určitá část záření nepodléhala rozptylu, tak by při zamračených dnech byla úplná tma, protože by na Zem nepronikalo přímé záření Slunce. Stejně i při západu slunce za horizont by hned nastala tma, kdyby nebylo rozptylu. Rozptylu podléhá přibližně 25 % slunečního záření, které proniká do zemské atmosféry.